Oceli k zušlechťování
16MnCr5 & spol.: měkké jádro, tvrdá kůra
AI generated Cementační oceli mají nízký obsah uhlíku a cementují se a kalí až po tváření. Tak vzniká houževnaté jádro s povrchem – ideální pro ozubená kola a hřídele. Při rozhoduje stav: měkký dobře svařitelný, kalený riskantní.
Uhlíkové oceli k cementování řeší klasický problém: Ozubené kolo má být zvenku tvrdé a , ale uvnitř houževnaté, aby se při nárazu nezlomilo. Ten trik se jmenuje . Ocel startuje s málo (0,1–0,25 %) – měkká a houževnatá. Po tváření se povrch v peci, která dodává , „nauhličí“: difunduje do povrchové vrstvy. Potom se – okraj bohatý na uhlík ztvrdne jako sklo, jádro chudé na uhlík zůstane houževnaté.
Typičtí zástupci: , a . a mangan zlepšují , navíc . Výsledek se měří pomocí – hloubky, do které dosahuje tvrdá vrstva. Celý postup se nazývá , tvrdý povrch vzniká .
Pro tebe jako svářeče je rozhodující, v jakém stavu ocel je. V měkkém výchozím stavu (neupravená) se svařuje skoro tak snadno jako konstrukční ocel – nízký obsah uhlíku ji dělá dobře svařitelnou. Úplně jinak, když je součást už cementovaná a kalená: tvrdá povrchová vrstva s vysokým obsahem uhlíku v okraji vytváří při křehký a praská. Svar navíc nenávratně zničí nauhličenou vrstvu.
Pravidlo tedy zní: cementované a kalené díly pokud možno nesvařovat. Když to musí být, tak jen s , vhodným přídavným materiálem a s vědomím, že tvrdá vrstva u svaru zmizí. Po se díl musí znovu a zakalit, má-li dostat zpět svou .