Metoda dob běhu difrakce
Metoda dob běhu difrakce měří čas, za který se ultrazvukové vlny ohnou na špičce trhliny. Přesně určuje výšky a hloubky vad nezávisle na odrazivosti.
Fyzikálně-chemický mechanismus účinku
Při metodě difrakčních časů pracují dvě sondy proti sobě, jedna vysílá, druhá přijímá. Na špičkách trhliny se ultrazvuk neodráží, ale ohýbá, a tyto difrakční vlny běží k přijímači. Z rozdílu časů mezi signálem horní a dolní špičky trhliny přístroj vypočítá hloubku a výšku vady. Protože metoda využívá difrakci a ne echo, je téměř nezávislá na tom, jak příznivě je plocha vady natočena ke svazku vln.
Metalurgický význam a rizika při svařování
Právě v tom je výhoda oproti klasické echu: strmě stojící, špatně odrážející trhlina se přesto najde. Proto se metoda používá u vysoce namáhaných svarů a tam, kde jde o hodnocení postupu trhliny. Její limity jsou bezprostředně pod povrchem a u kořene, protože tam vysílací a zadní signál překryjí indikaci.
Dílenská praxe a pracovní pokyny
Zkušební frekvence, úhel sondy a vzdálenost se řídí tloušťkou stěny a materiálem, obvyklé jsou několik MHz. Vlnová délka se nenastavuje, vyplývá z frekvence a rychlosti zvuku: při 5 MHz v oceli je v oblasti asi jednoho milimetru a jemnější než to nelze rozlišit. Před zkouškou se přístroj nastaví na srovnávacím tělese se známými vadami a povrch musí rovnoměrně vázat. Vyhodnocovat smí jen ten, kdo je k tomu kvalifikovaný.