Desoxidace
Desoxidace váže rozpuštěný kyslík v tavenině kovu na prvky s vysokou afinitou ke kyslíku, jako je křemík, mangan nebo hliník. Tyto oxidy vyplavou a jsou odstraněny jako struska. Bez desoxidace vznikají póry a křehké vměstky ve svaru.
Fyzikálně-chemický mechanismus účinku
V tekuté oceli je kyslík rozpuštěn atomárně. Při tuhnutí prudce klesá rozpustnost kyslíku. Kyslík chce uniknout jako plyn nebo se slučuje se železem na oxid železnatý. Obojí poškozuje svar. Při dezoxidaci se přidávají prvky s vyšší afinitou ke kyslíku, například křemík, mangan nebo hliník. Tyto prvky okamžitě vážou kyslík jako pevné nebo kapalné oxidy. Oxidy díky nižší hustotě stoupají vzhůru a jsou odstraněny jako struska. V oceli tak nezůstane téměř žádný volný kyslík.
Metalurgický význam a rizika při svařování
Bez dostatečné dezoxidace vznikají při tuhnutí bubliny. Tyto póry oslabují svar a mohou vést k netěsnostem. Zároveň vznikají tvrdé, křehké vměstky oxidů, které působí jako vruby a snižují houževnatost. Při dynamickém zatížení takové svary předčasně praskají. Příliš mnoho dezoxidačního činidla je také škodlivé: přebytek křemíku nebo manganu posouvá strukturu k vyšší tvrdosti a může podporovat vznik horkých trhlin.
Dílenská praxe a pokyny
Praktik volí přídavný materiál podle základního materiálu a povrchu. Pro nelegovanou ocel se používá drát nebo elektroda s dostatečným obsahem manganu a křemíku (např. G3Si1 s 1,5 % Mn a 0,8 % Si). U zrezivělých nebo okují pokrytých plechů se zvýší podíl dezoxidace nebo se svarová plocha předem mechanicky očistí. Struska musí být po každé vrstvě zcela odstraněna, aby nedošlo k zachycení oxidů.